Pavel Švanda Próza Filosofie Poesie Vzpomínky

Záznam snu 1.9. – 2.9

      Tohle snad ani nebyl sen, ale něco mezi proroctvím a apokalypsou. Pamatuju si to až odprostředka, kdy jsem stál na terase své vily a se zvrácenou nezaujatostí pozoroval probíhající boj. Šedohnědý flák pole, suchý podzimní stesk s holomrazy a nevýraznou oblohou. Lidé se bezmocně potáceli po zmrzlých hroudách, koně vybíhali z lesa, samí svalnatí hřebci, vzpínali se na zadních nohách, oblaka páry z jejich těl bylo pouze tušit. Koně obkličovali hloučky bezradných lidí, kteří už neměli síly se bránit. Vše se odehrávalo v neskutečné dálce, měl jsem tedy dost času.
       Odešel jsem z terasy, abych beze spěchu zahájil potřebné operace. Vila už byla zcela prázdná, všichni dávno nalezli spásu v bezhlavém útěku. Interiér nesl zřetelné stopy nepořádku. Podvědomý pocit nebezpečí zmohutněl a mé pohyby se zrychlily. Chaoticky jsem pobíhal z přízemí do prvního patra, abych se ujistil, že jsem ve vile stále ještě sám. Už jsem se neodvažoval vystoupit na terasu, i beztoho jsem věděl, že se koně blíží.
       Blahořečil jsem své dávné prozíravosti, s jakou jsem vybudoval tajný kumbálek v přízemí, jehož jediný vchod vedl však podlahou prvního patra. Kdo se pohyboval pouze v přízemí, neměl o jeho existenci ani tušení. Ve spěchu jsem uvolnil krátká prkna z podlahy. Nejméně jeden kůň už obcházel kolem domu. Představa, že dveře i všechna okna zůstaly dozajista otevřené, násobila pocit strachu.
       Z domu už nebylo úniku. Vklouzl jsem do úkrytu a zevnitř se pokoušel podlahová prkna opět osadit. Křečovitě jsem škubal dřevěnými deskami, které do sebe nezapadly a mezi nimiž zůstávaly široké mezery. Hrůza, která mnou zalomcovala při pomyšlení, že koberec zůstal odhrnutý a vše bude okamžitě jasné, je slovy nepostižitelná.
       Dům se chvěl šelestem zvuků a škvírami mezi prkny jsem zřetelně zahlédl obrys neskutečně mohutného hřebce s rozevlátou hřívou, rozkročeného nad ?pohromě? zakrytým otvorem do kumbálu. Nebyl jsem schopen jediného pohybu. Zmítán strašným strachem o svůj život a vědomím, že on je v právu, fascinovaně jsem hleděl, jak buší kopyty do podlahy, která se beznadějně rozpadá…

Pozn.: sen typu „Hirošima“. Jeho největší přínos oproti realitě spatřuji v tom, že navozuje zcela reálný pocit v situaci hodné literárního zpracování, leč zcela abstraktní a tudíž neprožitelné.
Syntéza strachu a vědomí vlastní viny, kdy jsem v jediném okamžiku pochopil to, co už nyní nedokážu reprodukovat. Zkuste si to představit, sebe sama v tmavém kumbálu, podělaného strachem, před trestající spravedlností v podobě vzpínajícího se hřebce. A promítněte si to do skutečnosti, jejíž myslitelný i když nepravděpodobný extrapolační důsledek sen ještě předstihnul.
Pozdější poznámka na horní a dolní straně listu:
mocného - vědomí, že on je v právu a já se zbaběle ukrývám před spravedlností že jsem celý život věděl, že k tomu jednou musí dojít, že naše vina je nevyléčitelná těžko čitelné!