Pavel Švanda Próza Filosofie Poesie Vzpomínky

říjen 1981


Ve čtvrtek 1.10, po prodělání vojenské katedry, šel odpoledne se svým spolužákem pěšky do města. Vykládal příhody z Itále, ale pak se bavili vážněji, řekl, že řeší určitý problém - jestli by se mělo informovat své blízké o potížích s StB, které člověk má nebo ne - vždyť by je tím také uvedl do problémů. Na druhé straně řekl, že je pravidlo, při každém styku s nimi (míněno StB) informovat co největší okruh svých známých, ale že jemu se to nezdá dobré, uvádět své blízké do problémů. Nic netušící spolužák (kkterému nenapdalo, že se může jednat o Pavla) mu řekl, že by on sám asi také spíše neinformoval. Při rozhovoru se snad zmínil, že si má dát pozor na neosvětlená auta se zapnutým motorem, ve kterém sedí dva muži, naznačil, že se ho jedno pokusilo přejet. Rozešli se kolem třetí. Večer po šesté se potkal s panem Adámkem a domluvil se na schůzce na úterý dalšího týdne.
       "1 října 1981 po šesté hodině jsem viděl Pavla, milého, úsměvavého mladého člověka naposled. Byl jsem na večerní Eucharistiské liturgii u nás ve čtvrti - pod hvězdárnou. Vrátil jsem se právě z našeho procesu soudu ve dnech svatého Václava a svátku nebeské hierarchie Michaela, Gabriela a Rafaela.
       Pavle - jak bylo v Itálii,
       fantastické strýcu - fantastické - já příjdu v úterý a všechno Vám budu vyprávět ...
       stále vidím jeho rozzářený obličej - ale nezvykle vzrušený -jakov očekávání něčeho neblahého -snad jsme si řekli ještě nějaké slovo a Pavel utíká na tramvaj -
       - musím jít -
       jsou jeho poslední slova na této zemi, které jsem od něho slyšel.

V pátek, 2.10. 1981 po deváté ráno nechal Aničce na kolejích (stavil se buď před vyučováním nebo po něm) vzkaz na kolejích. Vzkaz byl napsán - na Pavla, který si velmi zakládal na typografické úpravě - neobvykle ledabyle nebo ve velkém spěchu či rozrušení.

Foto vzkazu
Aničko, strýček by byl rád, kdybychom k němu v úterý přišli. (Slávek taky). Prosím Tě, přijď v pondělí k Tomovi nebo někoho pošli, jestli můžete budete i v úterý moci. Ahoj Pavel

Po přednášce cca v 11 hodin dopoledne řekl kamarádovi, že jede do Boskovic za babičkou, nechal si narazítkovat obědy na příští týden a nechal se podespasat na přednášce prof. Meduny, nastoupil do tramvaje a odjel. Od této doby již ho nikdo z blízkých a spolužáků neviděl živého.

V pondělí 5.10. nepřišel k Tomovi, jak navrhnul. Anna si myslel, že jel do Prahy a pomáhá při stěhování.
V úterý 6.10 mu Anna nechává dopis na vrátnici kolejí. To už si začala mylset, že se v Praze mohlo něco stát a Pavel nemůže přijet.

V pátek přijela domů Pavlova sestra, znepokojená, že nikdo neví, kde Pavel je.
V sobotu odpoledne, t j. 10.09.1981 si náhodní návštěvníci všimli nějaké podivné věci, vhozené na dně propasti Macochsa, když se nakonec jeskyňáři sli podívat blíž, zjistili, že tam leží velmi potlučená mrtvola mladého muže. Později přijela sanita s lékařkou, která se zběžně na místo podívala, ale vlastní mrtvolu si neprohlédla. Punkevní dělníci sezbírali dokumenty, které byly rozptýleny kolem. Následující den zjišťovali totožnost zemřelého a bezpečnost navštívila Pavlova spolužáka na kolejích, tedy jeho rodiče. večer , když spolužák se vrátil na koleje, vzali ho na identifikaci do márnice.
Byli uvědoměni prátelé v Praze, kteří dali na vědomí zprávu Svobodné Evropě. Zpřáva byla vysílána chybně, došlo k záměně za spisovatele Pavla Švandu, po zjištění, že spisovatel žije, svobodka zprávu dementovala.