Pavel Švanda Próza Filosofie Poesie Vzpomínky

Má drahá, tenhle dopis píšu vlastně spíš pro sebe

     Má drahá,
     tenhle dopis píšu vlastně spíš pro sebe, abych urovnal myšlenky. Obsah je sice jasný, ale forma mi dělá problémy. Ústředním tématem nebo stimulem je čtvrteční odpoledne a neuskutečněná koupě botů. Při střetnutí banalit se dost často vyostří problémy zásadní. Věř mi, že chvíle, kdy ses s nelíčeným zájmem probírala vystavenými elegantními pánskými polobotkami rozličných tvarů a barev, já jsem tupě (a bezmocně) zíral na bezduchou pustinu snami? naprosto si totožných předmětů, jejichž rozlišovacím znamením je pouze míra falešné dekorativnosti .
     A cena! Jak trapné o tom psáti. Věřím tvému vkusu a vím, žes vybírala skutečně to, co se Ti líbilo. Stejně tak mi bylo jasné, že vybereš draho. Psychologie výrobců, hřešících na průměrný vkus spotřebitelů. Chceš hezkou věc, tedy si ji zaplať. A ze všech estetických kritérií zbude jenom cenovka. I člověk méně plytký než já je nucen orientovat se ve dvou rozhodovacích soustavách. Vím, že plácám, ale v kině platíme stejnou cenu za hluboký kulturní zážitek i za kýčovitou slátaninu, u drahé knihy platíš taky jen formální kvalitu, vazbu, barevné reprodukce apod.
     Nelze s rovnávat s předměty užitkovými, namítneš jistě. Chápu, „lidé mají rádi hezké věci“. To, že mají rádi spíše jen vlastní mínění o těchto věcech, je jiná otázka. To, že se stávají otroky tohoto mínění, je taky jiná otázka. Konzumentem se člověk nestává jen sledováním televize a naopak: konzumentem nepřestává být jejím nesledováním.
      Nejsem schopen pocitu krásy a ošklivosti u věcí, které jsou jakkoli vlastnitelné.