Pavel Švanda Próza Filosofie Poesie Vzpomínky

18.2.1981 dopis Georgovi

Dear George,
         promiň mi dlouhé mlčení, ale v posledních několika měsících jsem nepřetržitě spotřebováván v tolika záležitostech, že nemám čas už vůbec na nic. Takže jen stručně. Éra folkových koncertů, jejíž konec chmurně předvídáš v dopise ze 14. 12. 1980, ještě stále trvá. Mám nahraných šest hodin ze II. Folkového festivalu v Olomouci. Zpívají tam Merta, Voňková, Nos, Janota a Jahoda. Pepa Nos říká na plnou hubu naprosto pobuřující výroky a zpívá písničky typu Já jsem agent CIA, Našeptávač donašeč, Tvrdošíjný Carter atd. Všichni se diví, že mu už dávno nezakázali zpívat ale podle mě Pepa představuje skvělý ventilek. „Ten jim to ale dává“, říká si naše zdatná mládež a dál spokojeně hnije. Kromě našich folkařů jsem si nahrál ještě poslední Yes, Petera Gabriela (vítěz Melody Makeru 1980), Supertramp, Dire Straits a Talking Heads – všichni perfektní.
     Začátkem ledna jsem byl se Zdeňkem. Jsou zdrávi, Eliška udělala všechny zkoušky, dítě se dosud nenarodilo, Halka (pes) je stále vyšší a užší. Zdeněk mi pravil, že sice zásadně korespondenci neudržuje, ale že ti něco napíše.
     Nietzsche je na mě až moc složitý. „Tak pravil Zarathustra“ jsem četl loni o prázdninách, ale zůstal jsem úplně mimo.
     Do kina skoro nechodím a během února se mi zatím podařilo nepřečíst ani jedinou knihu. Od začátku roku jsem zhlédl dva filmy: Sanchezovy děti (USA, Barlett) – neuvěřitelně krásný film, pokud jsi ho neviděl, běž! A Podzimní sonátu (Bergmann) – psychologie, ale docela vkusná. Kinematografie mě v poslední době naplňuje velkou depresí. Za celý měsíc jsem byl asi pětkrát ve filmáku. V těch pěti filmech dvanáct lidí zemřelo, dva se zbláznili a všichni ostatní zůstali nešťastní. Mám pocit, že tak ubrečené století tu ještě nebylo. V březnu chci jet na filmové konfrontace do Varšavy. Mají tam běžet filmy uvedené na festivalu v Cannes. Pevně doufám, že to bude méně ponuré než dosud.
     Na druhé straně je fakt, že dneska žádné důvody k veselí nejsou. Prostudoval jsem pár knih o ekologii, ekonomii a člověku vůbec a došel jsem k závěru, že během dvanácti let dojde na této planetě k rozpadu ekosystému. Tento rozpad však proběhne v takových dimenzích, že námi nebude vůbec registrovatelný. Udělal jsem z toho ideu a na tu teď roubuju své architektonicko-ekologické teorie. Princip mé nové architektury spočívá v tom, že v ní půjde víc o koně než o lidi. Kupodivu se to nikomu nezamlouvá…