Pavel Švanda Próza Filosofie Poesie Vzpomínky

O svém dospívání napsal asi r. 1976 mamince osobní dopis (kráceno)

CURICULUM VITAE

    Začátek je vždycky nejhorší a já pořád marně dumám, jak bych měl své vyprávění začít. Ne, nemusíš se obávat ničeho zlého, nepíšu ti poslední odpis na rozloučenou před útěkem z domova, pouze jsem se rozhodl napsat ti pravdu. Pravdu o svém vlastním životě. Ani teď se nemusíš ničeho bát, (například kajícného přiznání, nejsem agentem CIA), nebude to žádný horror, jen stručné a pokud možno pravdivé vylíčení mého života. Snad budeš chtít namítnout, že jej jako moje matka perfektně znáš, ale já nehodlám psát biografii, nýbrž nástin obrazu mého života psychického. Chtěl jsem to učinit už dávno, ale nikdy jsem se k tomu nedokázal přinutit. Až nyní využívám tří volných dnů, kdy jsem doma zcela sám a píšu. Možná, že bych ani nyní nezačal, ale uzavřel jsem smlouvu s Bohem, ve které jsem určil buď – anebo. Vyšlo buď, a proto píšu. Snad ještě než začnu bych měl zdůvodnit, proč tě vlastně s tím obtěžuju? Mám totiž pocit, že jsem ti za poslední roky dlužen vysvětlení za mnohé nezodpovězené otázky, za mnohdy nevysvětlitelné chování. Možná si vzpomeneš, nebylo těch případů mnoho, ale byly. A potom, potřebuju se konečně svěřit. Kdybych ti chtěl všechno povědět, vyznělo by to jako fraška. Proto raději píšu. Tak poslouchej, vlastně čti!
     (…) První významný mezník v mém životě nastal až právě na začátku sedmé třídy, kdy jsem odjel do ozdravovny v Zlatých Horách. Chyba byla v tom, že jsem do té doby nebyl poučen o sexu z jeho kladné stránky. Konec konců je to celkem pochopitelné, dvanáctiletý chlapec, vlastně ještě dítě, žádný zájem o takové věci nejevil, nemohu vám tedy nic zazlívat. Důkladného poučení se mi dostalo až tam, ve Zlatách Horách, a to od jiných, kteří již poučeni byli. Žasla bys, kdybys je slyšela, 12 – 14 leté, jejich znalecké vyjadřování o sestrách, jejich popisování pohlavního styku co nejnechutnějšími slovy, desítky vtipů a anekdot sexuálního ražení, bezostyšné vyprávění, jak se říká „na plnou hubu“, o sexuálních perverzitách, které prý Američané páchali ve Vietnamu atd. atd.
     (…) Samozřejmě teď, s odstupem několika let na své trápení pohlížím „se shovívavým úsměvem“, ale tenkrát to byla pro mě hrozná doba. Nemá cenu všechno ti vypisovat, snad to dokážeš pochopit. Nejhorší byla osmá třída. Tehdy jsem začal nenávidět svět. A nenáviděl jsem strašně. Teď zjišťuju přirozeně, že to byly všechno problémy malicherné, ale tehdy jsem byl ještě egoista a egocentrik, jen já já já, a protože se mi nic zdaleka tak nedařilo, jak bych si přál, zanevřel jsem na celý svět. (Vůbec nic se mi nedaří, proč jenom já mám takové trápení, nenávidím vás… atd.) Však to znáš.
     Tady bych chtěl udělat malou zastávku. Jsem si vědom toho, že jsem byl blbý, tenkrát jsem mohl být šťastný, kdybych měl tolik chytrosti co teď. Mohl jsem být šťastný, že mám starosti pouze takového rázu, že nemám leukémii nebo rakovinu, že jsme ještě nepřišel o oči, že jsem … atd.
     Těší mně pouze, že jsem určitě nebyl sám. Že existuje hodně lidí, i dospělých, kteří neustále žehrají na to, jak jim je zle a jaké mají starosti, ačkoliv jim dohromady nic není. Jen málokdo si uvědomí, že by mu mohlo být mnohem hůř, stokrát tisíckrát hůř. Vždycky, když se mi přihodí něco nemilého, zůstanu většinou klidný, protože jsem schopen i v daném okamžiku uvědomit si, že se jedná o naprosto bezvýznamnou věc, a že mám pořad ještě obě nohy i ruce zdravé, že ještě vidím a chutná mi jíst. A že jsem měl zrovna nedávno v něčem štěstí, tak že došlo k eliminaci a nic se vlastně nestalo. K otázce štěstí a neštěstí se dostaneme ještě za chvíli. Nyní se vrátím zpět do osmé třídy. Tehdy se totiž poprvé projevila moje touha být spisovatelem. Ještě na konci roku 1972 jsem začal psát svůj první detektivní román – Vraždy ve vzduchoprázdnu. Popsal (lépe řečeno znehodnotil) jsem čtyři strany formátu A4 a přestalo mě to bavit. V polovině deváté třídy jsem se k tomu vrátil a celkem napsal 12 kapitol (přes 60 stran), znovu toho nechal, asi už navždy. Co mě vlastně na ten nápad - psát knihy – přivedlo, to už si nepamatuju. Možná to bylo tím, že jsem se v té době pomalu stával samotářem a kromě toho, že jsem strašně rád četl, neměl jsem jinou činnost. Ještě v osmičce jsem začal psát fantastickou povídku Deník a pak mě to popadlo doopravdy a ve druhém pololetí devítky jsem chrlil desítky stránek popsaných sešitů. Psal jsem v jakoukoli denní dobu, jen když jsem byl sám doma, už jsem vytahoval tužku a sešit a psal, psal, psal. Nesmírně mě to uklidňovalo. Od 14 do 16 let jsem napsal hodně přes třicet nejrůznějších literárních útvarů. Některé jsem psal tužkou, jiné přímo na psacím stroji, několik jsem jich na stroji přepsal dodatečně. Psal jsem všechno možné, povídky, romány, zkoušel jsem drama, a vymyslel jsem velmi stupidní parafráze na známé verše: (např. Zemřelo lidstvo a do hrobu dáno, záření po něm zůstalo, nebo Ó Marťané, já spěchám ze Země … atd.) Z povídek jsem dokončil asi polovinu, z románů ani jeden. Většinou jsem nedokončil ty povídky, u kterých jsem měl předem všechno promyšleno. Mnohem zajímavější bylo psát povídky nazdařbůh, začít aniž vědět jak to skončí. Kdyby se sečetlo všechno co jsem napsal a převedlo na jednotný formát, dělalo by to asi šest set stran A5 tužkou. Drtivou většinu mého „dila“ tvoří sci-fi, stejně tak z drtivé většiny jsou to blbosti. Přesto jsme snil o titulcích v novinách „Čtrnáctiletý spisovatel, patnáctiletý spisovatel, šestnáctiletý …“ pak už jsem raději snít přestal. Sám jsem si vědom, že ze mě žádný spisovatel nikdy nebude.
     Ale promiň, úplně jsem zapomněl na to, že chci psát stručně, a tady tohle souvisí s mým příběhem jenom okrajově.
     Tak tedy šla léta a já píši řádky o tom, jak to se mnou pokračovalo. Postupně v IX. třídě a I. ročníku SPŠS, jsem začal poznávat tento svět, veškerou tu bídu a hnus (mám na mysli stránku mravní a etickou), který mě obklopoval. A moje nenávist se změnila v odpor. V té době jsem svět nenáviděl, ale obracel se mi z něho žaludek. Sex, sex, sex a mám jenom sex. Vraždy, války, loupeže, znásilnění, pokrytectví, egoismus, a znovu sex, to byl svět. Směs zatuchlého bahna. Pokud mi z dřívějška zbyly nějaké ideály, všechny jsem je definitivně ztratil. Otřásal jsem se odporem, když jsem si tohle všechno uvědomoval a přitom četl články, které byly přímo chvalozpěvy, ódy na člověka jako tvora rozumného, krásného, nadaného, socialistického. Pán tvorstva a vrchol všeho, a jen málokdo si všiml, že se od zvířat neliší jen inteligencí a rozumem, ale také schopností mučit a vraždit, krást a lhát.
     V té době jsem také pochopil, že není možné aby existovala jenom hmota. Nebylo pro mě prostě myslitelné, aby ty strašné spousty lidí, žijící špatným životem, zůstaly po smrti nepotrestány. A vymyslel jsem si Boha. Svého vlastního. Už dávno nevěřím na křesťanského pánbíčka, laskavého starce, odpouštějícího hříchy naše. Můj Bůh není milosrdný, je spravedlivý. Každý, kdo něco špatného za svého života spáchá, bude za to po smrti souzen. A žádné zpovědnice mu nebudou nic platné. Spravedlnost musí být. Stejně tak věřím, že existuje posmrtný život. Není možné, aby lidé prostě žili a zemřeli. Něco musí pokračovat dál. Vždyť by to bylo absurdní, aby někdo žil dlouho, někdo krátce, někdo dobře, jiný se celý život trápil, někdo umřel náhle a druhý umíral celá léta. Bylo by to absurdní a nebylo by to spravedlivé.
     Ale i období hnusu a odporu pominulo, a nastala doba dnešní, poslední a konečná, kdy se dostavila lhostejnost. Zmoudřel jsem a zlhostejněl. Už asi dvanáct měsíců se souvisle nudím. Tato nuda je sice hrozná, ale mám jednu světlou perspektivu, musí skončit! Musí, to je nezměnitelný fakt, a lidstvo ho nedokáže změnit. (…) Neznám totiž nic tak zoufale všedního, než je život. Dopoledne nuda ve škole, odpoledne nuda doma. Později dopoledne nuda v práci, odpoledne se nemění. A do toho se ještě pletou lidé, kteří mě rovněž nudí, a kterými opovrhuju. Protože jsou blbí. Zoufale, bezkonkurenčně blbí. Nedalo by to moc práce a život by byl pro všechny zajímavější, šťastnější a plnější. Ale oni se raději plouží svým životem, proplouvají z jednoho všedního dne do druhého, obtížení starostmi, komplikují život sobě i druhým, prožívají řídké chvilky štěstí.. A všechno by to mohlo být jinak! Dala by se vytvořit civilizace vskutku lidská. Zahoďte atomové pumy, zrušte hranice, popravte úředního šimla, zničte kroužkovaná ů, vykašlete se na módu, odhoďte starosti všedního dne, proveďte obrovskou revoluci, ale začněte s ní u lidí. Anebo to proveďte ještě radikálněji. Vyhlaďte všechno lidstvo a zanechte padesát lidí. A těm dejte do vínku zákony Lidské civilizace.
     Kdysi jsem takové zákony sám sestavil. Ale nevím, jak by to s lidmi dopadlo, i tady podle toho návodu.
     (…) Jsem prostě odlišný. Nesmírně pohrdám lidskými zábavami, jako je tanec, cigarety, pití nebo sexem. Samozřejmě, že se neožením, neboť bych těžko hledal partnerku, která by vyhovovala mému velmi náročnému vkusu. Možná, že se najdou na Zemi lidé, kteří smýšlejí stejně jako já, ale kolik z nich jsou ženy a kde je hledat. Kromě toho, jak už jsem řekl, jsem samotář a po ženě nijak netoužím (rozuměj opět pouze duševně, fyzicky jsem zcela v pořádku).
     Možná, že tě při čtení napadlo srovnávat mě s tatínkem. Měl dosti podobných vlastností jako já, ale v něčem se velmi lišíme. Otec byl pesimista, skeptik, mírná povaha. Já jsem nihilista. Neguji naprosto všechno v tomhle světě, ale přesto, že nevěřím, že by se dalo s těmi tupými tvory něco podniknout, jsem odhodlán s ním bojovat (ačkoliv vůbec nevím jak).
     Původně jsem chtěl psát i o lecčems jiném, ale (přestože doufám, že se moc nenudíš) raději už toho nechám. Pevně věřím, že jsi mě alespoň částečně pochopila. To, co v současné době prožívám, nejsou žádné popubertální zmatky, to je setrvalý stav. Jsem jiný než ostatní a chci takovým zůstat. (…) Svěřil jsme se tobě, poněvadž jsi moje matka a máš právo vědět, jaký jsem doopravdy. Samozřejmě doufám, že si vše necháš pouze pro sebe.
asi 1976
se spolužáky z průmyslovky na brněnském výstvišti, Pavel - druhý zleva
úryvek z deníku, 10.4. 1977:
(…) dál budu snít o tom, že budu slavný spisovatel, architekt, astrofyzik, že Slezan postoupí do první ligy. Že se u Opavy najde nafta, že… ale to vypočítávání nedává smysl. Budou to jen sny, představy, fantazie, krásné, protože mám velkou obrazotvornost, ale pouhé sny.
    Skutečný život se bude odvíjet docela jinak, a já po létech, už jako stavební technik náhodou natrefím na tenhle sešit a s chutí se zasměju zmateným výlevům osmnáctiletého kluka. A pak to ukážu manželce a budu si hrát s dětmi a chodit do práce a večer po zábavách a budu mít úplně jiné starosti, přiměřené věku. A dnešní starosti mi budou připadat malicherné a směšné. A možná právě v tom obyčejném životě, bez slávy a popularity, ale možná že ne bez lásky, najdu jeho smysl.
    Ale co když ne?
    Pak mi bude souzeno hledat, hledat do konce života – smysl naší existence, hledat pravdu, s jejímž poznáním se dá šťastně žít. (…)
11.4.
(…) Kdyby mě měl čekat opravdu jen všední osud stavebního technika, nač tady tohle všechno? Ta touha psát, ztvárnit určité myšlenky do konkrétní formy slov, vět, odstavců, která se mě tak často zmocňuje, to snad nebude jen tak (…)

Další literární práce – Deník, Souhra náhod, Setkání za Plutem, Soubor protikladů, Život a zvláštní příhody Robina Cromptona, kosmonauta z New Yorku, Neúspěšný kontakt, Pomsta, Finis(h), Kyslík, Jedna polovina, Bez názvu, Celkem banální příklad, Není pejsek jako pejsek, Noviny, Vážný rozhovor, Vážná korespondence, Fantastický nesmysl, Jinotaj, Soumrak lidí, ???, Konstruktér, Vraždy ve vzduchoprázdnu, Bez názvu, Bez názvu, Bez názvu, Bez názvu, Takzvané tvrdé přistání, Příchod marťanů,… většinou nedokončeny, celkový rozsah asi 600 stran A5 psaných rukou.
Foto začátku čtenářského denníku